Asi nedonutíme zastánce herny v Podolí, aby si kn
ihu zakoupili.
Nicméně níže je krátká ukázka, která, dle mého názoru, nechává pěkně nahlédnou do hlavy gamblera.
JÁ, HRÁČ: zpověď opravdového gamblera
Tato kniha je výjimečná. Už proto, že taková díla často
nevycházejí. Snad už navždy vyléčený gambler tu vypráví svůj pravdivý životní
příběh, z něhož člověka mrazí v zádech.
Býval to ambiciózní mladík, sportovec, jenž založil a vedl
úspěšnou tenisovou školu. Studoval práva, věnoval se obchodu s realitami,
vydělával hodně peněz. Nakonec je pořád a pořád prohrával v ruletě. Utopil v ní
celkem 7 800 000 korun. Vytloukal v dluzích klín klínem, půjčku půjčkou, zažil
děs z věřitelů, hrůzu z exekucí, nechutné vydírání lichvářů. Stál na Nuselském
mostě a chystal se skočit dolů. Nicméně přesto coby gambler nepřestal doufat,
že svoje finanční zoufalství zalepí úspěchem v kasinu.
Dostal se na šikmou plochu a peníze na dluhy, život i hru
hledal za hranou zákona... Pohřbil svůj víceletý vztah s partnerkou a utrápil
vlastně i svoji matku. Nakonec se z životního prokletí vymanil psaním této
knihy. A taky díky pomocné ruce, kterou mu podal dobrý a bohudík nesmlouvavý
přítel.
Ukázka
Jel jsem si domů pro další peníze. Všem jsem oznámil, že
zase letím, protože mám ještě nějaký jednání na druhym konci Prahy. Už zase
jsem lhal...
Kouknu do kapsy, kolik jsem sebral doma poslepu. Nějak jsem
to přehnal. Ale nevadí, snad už mám dostatečnej rozum, abych to nenechal v
herně, který už dávno říkám sráčovna. Vzal jsem si totiž pětatřicet tisíc.
Třicet strkám do kapsy a těch pět rozměňuju na menší.
Hraju asi dvě hodiny a je to furt nahoru a dolů, nemůžu se
přešplhat víc než tisícovku přes vklad. Volá mi mamka a píše Kačenka, ať jí
vezmu pár věcí v obchodě a v lékárně. Posílám jí krátkou esemesku a vycházim
před sráčovnu, abych zavolal mamce zpátky.
„Tys mi volala? Měl jsem nepřijatej hovor,“ pokládám jí
zbytečnou otázku.
„Kde jsi? Proč nebereš telefon? Kačka na tebe čeká,“ říká
starostlivě. Z jejího hlasu cítím podezření.
„Měl jsem prohlídku nemovitosti a pak jednání, ještě půjdu
nakoupit a tak za půl hoďky jsem doma.“
Vracím se zpátky do sráčovny a zvyšuju sázky na dvojnásobek.
Dva prohozy a v kreditu je nula. Dávám do akceptoru dalších deset tisíc. Teď už
hraju za dva tisíce na otočení. Další tři čistý prohozy a při čtvrtym beru litr
nad vsazenou částku. Bezva, i tak už jsem deset dole. Do prdele! Z nedávno
vyhranejch třiceti mám už patnáct v hajzlu. Ne, dneska to prostě musím zlomit a
dostat se trochu nahoru. Takhle blbě to přece nemůže házet pořád!
Ale může! Zvyšuju postupně sázky tak, že na otočení mám
skoro čtyři litry. Ale samý průlety, nebo mi to zhruba vrátí sázku. V kreditu
mám posledních deset tisíc. Sázím rovnejch pět. Některý čísla by při výhře byly
kolem čtyřiceti litrů nebo za podobnej ranec! „Tak pojď!“ povzbuzuju ruletu.
Šestnáctka!... „Leda pěkný hovno,“ říkám si v duchu.
„Hajzl zkurvenej... Největší hnus, co mohla hodit, svině
jedna šmejdská podvodná!“ křičím nahlas a třískám do rulety.
1 / 8
Po Nuselským mostě přestali chodit lidi. Děcka už seděla ve
škole, většina lidí byla v práci. Jestli je na moji závěrečnou akci vhodná
chvíle, jestli na něco takovýho vůbec může bejt vhodná chvíle, tak právě teď!
Naposled se zamejšlím nad všema lidma okolo mě a nad tím,
jak to vezmou. Ale ne! Nad tím prostě nemůžu přemejšlet, to bych to neudělal. A
já už se rozhodl! Bude jim beze mne líp. To, co ze mě zbylo, je stejně jen
zoufalý a ubohý torzo. Jdu do toho!!!
Rozpomněl jsem se, že jsem viděl u Paláce kultury sedět
žebráka se psem. Mám u sebe asi sedm stovek, který mi „dole v Nuslích“ už
nebudou k ničemu. Seběhnul jsem tam a dal mu je.
„Mockrát díky! Bůh vám to tisíckrát vynahradí,“ vykřikne
nadšením z nečekanýho přírůstku.
„Už vynahradil, pane, už vynahradil...,“ odpovídám s
cynickým ušklíbnutím.
Zkoumám zábrany, který tam kvůli sebevrahům nainstalovalo
město. Dají se překonat. Znova jsem vzal telefon do ruky a posílám dvě zprávy.
První je pro mámu: „Promiň, maminko...!“
Druhá pro Kačenku: „Promiň, Beruško!“
Víc jsem nevymyslel, víc slov by znamenalo pořád to samý. Po
chvilkovym váhání jsem zmáčkl odeslat, počkal jsem na doručenky a ihned vypnul
mobil. Tak to by bylo.
A teď to hlavní... Přelézám zábranu a ocitám se na druhý
straně plotu. Odsud Nuselák neznám. Je mi špatně a potim se. Mám děsivej
strach! Pomalu se přesouvám na místo, odkud by šlo skočit. Po mostě někdo jde.
Přikrčím se, aby mě nezpozoroval. Na uších má sluchátka a ničeho si nevšímá.
Jde dál. Sbírám odvahu. Sedím tam v podřepu... Stačí málo, jen se pustit.